Těšíme se na Vás v zázemí naší prodejny, laboratoře a poradenského centra: Kosmonosy, Boleslavská 199

Strade Bianche: je Pogačar opravdu tak vyjímečný?

Letošní ročník Italské primavery Strade Bianche si s loňským představením mladých pušek ve své dramatičnosti vůbec nezadal. Více než silná skupinka mladých uprchlíků nyní však úřadoval agresivní boční vítr, hromadný pád a neúčast mnohých favoritů. Předlouhý Pogačarův únik samozřejmě vyvolal velkou polemiku a na nastupujícího Kanibala ho následně pasoval i sám Eddy Merckx. Když se ho novináři po závodě ptali, proč se vydal do samostaného úniku už 50km před cílem, odvětil bezelstně, že někdo první být musí.

 

Nevstoupíš 2x do stejné řeky.

Uvedené přísloví platí samozřejmě pro každý závod, ale pro jarní klasiky zejména. Na cyklistice je nádherné, že na rozdíl od jiných disciplín, má na průběh závodu vliv celá řada faktorů, jenž se navíc mohou v průběhu závodu několikrát změnit. Každý závodník musí být připraven se s nimi poprat a na každou jednotlivou výzvu najít uspokojivý recept. Teplota, vítr, povrch trati, občerstvení, složení skupinek, vývoj závodu, taktika, to všechno ti, kteří se chtějí utkat o prvenství musí brát v potaz a k tomu si ještě pokusit přibalit notnou dávku štěstí a týmové podpory.

 

Teprve pokud se podaří uspokojivě odpovědět na každou z těchto výzev, má jezdec nárok usilovat o vítězství. A jak víme, nic jiného než vítězství se v cyklistice nepočítá. Ruce nad hlavu zvedá pouze jeden, ostatní upadnou v zapomnění.

 

Vítr v akci

Ještě než se podrobněji podíváme na Pogačarovo odvážné sólo, pár poznámek k hromadnému pádu na větrném poryvu.

 

Na výše uvedené sekvenci je zřejmé, jak jezdce týmu Alpecin Fenix, silný poryv bočního větru přesune z jedné strany šotolinové cesty na druhou jako figurku na šachovnici. A rovnou před Juliana Alaphilippa´, který tou dobou řeší svoje problémy vycvaknutím pravé tretry z pedálu. Jenomže něž je dořeší, zmiňovaný jezdec Alpecin Fenix si před něj "odloží" svoje kolo a s tím už pochopitelně Julian nemůže nic dělat, takže opouští ve vzduchu svůj stroj a vydává se na nedobrovolný let. A nutno uznat, že parakotoul a následný odskok do bezpečí mu vyšel parádně.

Pokud se podíváte na video v čase 0:25 a dále pozorně (dejte si klidně zpomalení na 1/4 rychlost), pak uvidíte, že jezdec QuickStep-AlphaVinil, který v tu chvíli jede před Alaphilipem má také velké problémy, přední kolo několikrát natočí proti směru větru, tím koriguje svůj problém a pokračuje úspěšně dále.

Kombinace aero stavby kola s výrazně plochými prvky, do které se boční vítr může patřičně opřít, spolu s nedomyšlenou konstrukcí přehnaně vysokých ráfků a většinou i muší váhou jezdců, umí připravit horké chvíle nejednomu zkušenému profesionálovi, ale samozřejmě i celému pelotonu.

Výše uvedená poznámka k jezdci Quickstep, který boční poryv bravurně zvládnul, je mířena nejen na konto jeho závodních dovedností ale právě i směrem k "modernímu" profilu ráfku, který napomáhá tyto nebezpečné situace korigovat.

O co se jedná? Moderní konstrukci aero ráfku poznáte na první pohled tak, že má nezvykle "baculatý" profil, což není vůbec samoúčelná věc. Kromě pohodlí a snížení aero odporu celého kola jako celku se tím daří výrazně vylepšit právě stranové proudění kolem sestavy kola a tím i výrazně usnadnit jízdu na bočním větru. Dochází i k posunu virtuálního těžitě bočně ofukovaného předního kola za jeho osu které se při bočním poryvu větru automaticky stáčí do správného směru a napomáhá tak jezdci udržet se ve směru jízdy.

Nejdále je v tomto směru americký Zipp, který na tento princip před lety přišel a se svými Zipp 303 Firecrest, případně jejich levnější ale rovněž povedenou variantou Zipp 303s ukazuje jak takový moderní set postavit.

Obrázek: Změny v odtržení proudnice vzduchu pro rozdílné profily ráfků

 

Osobně jsem zažil první vyjížďku majitele nového stroje právě s výrazně zploštělou stavbou rámu a "klasickými" vysokými ráfky, která skončila bohužel předčasně. Při prvním silnějším bočním poryvu větru nový majitel rychle pochopil, že nad svým kolem nemá absolutně kontrolu a situaci, že se řítí z kopce a foukne mu náhle z boku už prostě nechtěl dále riskovat.

Obrázek: "Placatý" aero stroj Mathieu Van der Poela (Alpecin-Fenix) z loňského ročníku Paříž-Roubaix. Jak známo, Mathieu aero miluje.
(Credit: https://www.alpecincycling.com/)

 

Tadej Pogačar a jeho 50km sólo

Jak bylo již uvedeno, loňské Strade se odehrálo pod taktovkou mladých pušek, které v náročném terénu italských šotolinových cest své soupeře rozvěsily jako korálky. Z nekompromisního tempa vedoucí skupiny čítající 8 jezdců se 12km před cílem odpoutala dvojice Mathieu Van der Poel a Julian Alaphilippe, která až na drobné Alaphilipovy výpadky spolupracovala až do závěrečném výjezdu na Piazza di Campo. Tam byl ale Van der Poel už naprosto dominantní a oprávněně zíkal primát.

Letošní závod, při neúčasti mnohých loňských finalistů (Pidcock, Wout Van Aert, Van der Poel, Bernal) a po nešťastném hromadném pádu na větrném poryvu 100km před cílem, jenž vyřadil mnohé další favority, se do finální fáze závodu prosadila poměrně početná skupina (někdy i notně potlučených) uchazečů. 50km před cílem nečekaně vyrazil na závěrečnou sólo jízdu právě Slovinec Pogačar.

Jeho počin byl o to překvapibější, že svůj útok nezahájil ve stoupání, jak zde bývá zvykem, ale ve sjezdu na klikatém šotolinovém úseku. Nikdo nebyl jeho bravurní jízdu v zatáčkách schopen následovat. Ostatně posuďte sami jeho bravurní "gravel" umění.

V následném výjezdu, který se v závěru výrazně "utahuje" až na 15%, si Tadej hájil před stíhající skupinou mírný náskok, ale když se mu následně pokusil přiblížit Rodriguez (INEOS), brzy pochopil, že to nepůjde. Tadejovo tempo bylo příliš vysoké. Jeho překvapivý tah, podložený skvělým sjezdařským uměním na šotolinovém povrchu, mu příjemně pošetřil síly v počátku úniku a ostatní jezdce zaskočil a postavil do nevýhody ještě před vlastním výjezdem. Dobře vymyšlený a zároveň skvěle provedený tah.

Přitom uvedené stoupání Santa Maria Tadej zvládnul pouze o pár vteřin rychleji něž vloni ve skupince s Pidcockem, van Aertem a dalšími (letošní VAM 1886), tedy rozhodně nijak přehnaně ofenzivně. Stávající KOM Salvatora Puccia z roku 2019 je stále o celých 45s rychlejší.

Jenomže na vrcholu stoupání Tadejovi zbývá do cíle předlouhých 48km s převýšením 990m. Vypadá to jako bláznivý počin? Za hodinu patnáct minut vyvádí Tadej všechny z omylu a zvedá vítězně ruce na Piazza del Campo.

Vloni se přesně z tohoto místa dostal do cíle v čelní skupince o celé dvě minuty rychleji a na vítězného Van der Poela ztratil půlminutu. Jenomže tentokrát jel těch nekonečných 75minut pouze za své.

Pokud se ale podíváme na posledních 25km, tak ty zvládnul vloni vítězný Mathieu Van der Poel (pouze) o minutku a dvacet sekund rychleji - což svědčí o tom že hodinové "tempo" Pogačara bylo opravdu neutuchající. Tadej předvedl ve všech ohledech opravdu mistrovskou sólovou jízdu, včetně ukázky jeho bravurní techniky na šotolinových sjezdech.

Je myslím zřejmé, že loňské silné skupince mladých pušek by neměl šanci se takto vzdálit a velmi pravděpodobně by si přivezl Pidcocka, Van Aerta nebo Van der Poela do finále. Výkon Alaphilippa byl však letos poznamenán uvedeným hromadným pádem, ale hlavně náročnou stíhací jízdou při návratu do pelotonu. Pogačara se to samozřejmě týkalo také, ale v o něco menší míře.

Loňský závod se rozhodoval až v jednom z posledních stoupání, zhruba 12km před cílem. Nástup Van der Poela zachytil pouze Alaphilipe a závěrečný úsek "full-gas" duo Van der Poel-Alaphilippe zdolalo za 18:50. Letošnímu vítěznému Pogačarovi to sólově trvalo (pouze) o minutu déle.

O tom že má Tadej vynikající hodinový výkon (nebo funkční práh FTP chcete-li) už nás přesvědčil několikrát. Pokud k tomu přidáme jeho skvělou orientaci a bravurní techniku ve sjezdu, bude na klasikách těžko k poražení. Ovšem při účasti těch nejsilnějších jezdců bude mít v těchto typech závodů rozhodně dalších mimálně 5-10 konkurentů.

Zvláštní hold je třeba vzdát chytré jízdě a stále neuvěřitelné výkonnosti celkově druhého, v dubnu 42 letého veterána, Alejandra Valverdeho. Jako jediný (zpočátku ve spolupráci s Asgreenem) byl schopen v závěru letošní Strade Tadeje sjíždět. Mimochodem, Valverde absolvoval Strade na bezdušovém setu Zipp nahuštěném na 3,8bar (55psi).

Zajímavá je i statistika z posledních 10km závodu, které historicky vévodí Van der Poel z roku 2021 - 40,9km/h 15:22, následuje Van Aert 2020 - 15:32, Valverde z letošního roku je čtvrtý za 15:43, tedy pouze 20s za nejlepším časem. Pogačar v rámci samostatného hodinového úniku, kdy mu už logicky výrazně docházely síly, zaostal pouze 33s za nejlepším výkonem všech dob! Svědčí to samozřejmě o jeho neskutečných časovkářských, vrchařských i vytrvalostních předpokladech a velmi vysokém funkčním prahu. A právě na jejich konto pak vyhrál poslední dva ročníky Tour de France. Nyní své umění naplno ukázal i na Strade Bianche.

Asi bude třeba dát Eddymu Merckxovi za pravdu - ano, zřejmě se narodil nový Kanibal, který je schopen ničit své soupeře velmi dlouhými úniky prakticky v libovolném terénu. Nebude to asi mít tak "jednoduché", jako ve své době Merckx, protože ambiciózních mladých jezdců, vybavených zřejmě ne úplně stejnou, ale velmi podobnou dispozicí, lze v současnosti napočítat hned několik a přicházejí další. Však co lepšího si fanda cyklistiky může přát?

 

 

Robert Kleiner,
SPEEDweaponry

PS: Pokud se Vám naše čtení líbí, pak odkazy na tyhle články dáváme na facebookové stránky "Trénink s Watty" a "SpeedWeaponry", nezapomeňte si je olajkovat, ať o nich víte první. Už nyní Vám můžeme slíbit, že v některém z příštích dílů se budeme věnovat právě problematice budování FTP dle Tadeje Pogačara.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení