„Většinou k nám chodí ti, co už za sebou nějaký fitting mají, a snaží se s ním něco dělat, protože jim v něm něco nesedí, a kvůli tomu stagnují nebo nedokážou podat maximální výkon. Často jsme poslední krok pro člověka, který nastavením prošel, ale koušou se mu záda nebo má problém v noze. A ten problém většinou vyvstane až v závodním zatížení.“
„Asi zjistíte, že mám nízko sedlo.“ Vyšetření, které jsme na pozvání S1W. cz – centra zvyšování sportovní výkonnosti absolvovali, přesně takovou domněnku našeho figuranta potvrdilo. Metoda, kterou v Kosmonosech vyvinuli ke zvýšení efektivity šlapání, je nadstavbou bike fittingu a dokáže závodníkům na kolech přidat watty a těm dalším minimálně eliminovat zdravotní komplikace, které z cyklického pohybu v pedálech můžou potenciálně vznikat.
Mnohdy postačí drobný zásah v řádu milimetru – posun zarážky na tretře vpřed, čímž se levá noha „prodlouží“, obě končetiny se pak tváří relativně symetricky a ta levá, nefunkční se zapojí do činnosti. Ne že předtím nepomáhala, ona i překážela a navíc si ubližovala. A to už jsou tři vyřešená negativa najednou.
Chytrý trenažér, v něm upnuté kolo, na stěně velkoplošná obrazovka napojená na počítač a vedle závodníka, kterého máme během této seance zrychlit, ještě Adam, který s přístrojem v ruce a know-how v sobě bude šibovat posedem tak, aby mohl v závěru říct: „Teď jsme se dostali k tomu, že výška sedla je ideální.“ Honza Rozehnal je tím, který si s kapičkami potu na čele a durch mokrým dresem tuto větu po víc než půlhodině střídavého otáčení pedály a imbusem konečně vyslechl.
Aktuálně je závodníkem týmu Veloclub Ratisbona e.V, protože v jeho sídelním bavorském městě Regensburgu neboli Řezně zrovna studuje ekonomii. Předtím v podobném režimu dva roky závodil na Azurovém pobřeží za tamní Sprinter Nice Metropole a ještě předtím v juniorech a taky v prvním roce kategorie U23 za pražskou Duklu, trochu na dráze, ale hlavně v silničním pelotonu. Cyklistický globetrotter, který přitom nikdy cyklistický posed podle příruček neřešil. Vždy sedlo nastavoval jen podle pocitů. „Asi proto, že jsem nikdy nebyl tak výkonný, aby se někdy někdo zabýval tím, jestli se nedá posedem něco vylepšit,“ říká. „Sám jsem byl s vlastním posedem od oka celkem spokojený, historicky jsem ho upravoval, pořád – řekl bych – jsem ho zlepšoval a poslední rok jsem si prodloužil o dva centimetry představec, plus jsem snížil řídítka. Dostal jsem se do optimálního stavu, jen bych asi ještě ocenil užší řídítka; teď mám šířku 420 mm, ale na dalším kole 380 a přijde mi to jako dobrá varianta.“
A jak na začátku vyšetření naznačí, preferuje závodní posed s rukama na pákách a tělem nahnutý dopředu, ne posed jako na „velké“ toaletě. Čísla ale nikdy nelžou a ukážou, kde leží pravda. Protože se ještě nikdy nestalo, že by sem někdo dorazil s ideálně nastaveným posedem.
Tajemství této metody ukrývá pět senzorů, které spolu komunikují v 3D prostoru, nepotřebují žádné snímací kamery, jaké jsou běžné u standardních fitovacích metod, protože snímají samy sebe. První se umisťuje pod kraťasy na kříž, dva další pod nohavice na stehno a dva ještě i na tretry.
Jaké máš FTP? zní první dotaz, protože při vyšetření jde primárně o zlepšení výkonu a tedy šlapání v zátěži, se kterým ale běžný fitting nepracuje. „Tak dlouho jsem si ho neměřil, že nevím,“ říká Honza. Hodnota 300 wattů se ukáže jako přehnaná a pracovat se nakonec bude s 260 watty.
„Náš systém na to jde od lesa,“ vysvětluje metodiku její „vynálezce“ Robert Kleiner, zakladatel S1W.cz. „My ani tak nezkoumáme člověka z úhlu dovedností nebo jak se umí předklonit. Většinou k nám chodí ti, co už za sebou nějaký fitting mají, a snaží se s ním něco dělat, protože jim v něm něco nesedí, a kvůli tomu stagnují nebo nedokážou podat maximální výkon. My jsme většinou poslední krok pro člověka, který nastavením prošel, ale koušou se mu záda nebo má problém v noze. A ten problém většinou vyvstane až v závodním zatížení.“
Proto teď i ten odkapávající pot a hluboké nádechy našeho pokusného závodníka, protože teprve v zátěži se projeví všechny neduhy chybně prováděného pohybu. Při volné jízdě dokáže hezky šlapat asi většina cyklistů, ale ten, kdo potřebuje vydržet v kopci 45 minut v extrémním zatížení a u toho má špatnou pozici, si dává nejen fyziologicky, ale navrch dává zabrat i své tělesné schránce. Víc a víc ji poškozuje a namáhá, až vznikne problém, který musí řešit fyzioterapeut. Ten ale pomůže jen odstranit následek špatného šlapání, těžko už ale odhalí příčinu. Přitom by stačilo něco změnit na kole. Tak jako u Honzy, kdy po prvním minutovém intervalu dochází i k první úpravě posedu. Při ní se sedlo sune o neuvěřitelných 15 milimetrů vzhůru.
„Měli jsme tu nedávno Michala Boroše,“ vytáhne Kleiner ukázkový příklad dopomoci závodníkům. „Těžko Michala považovat za začátečníka, vždyť je to několikanásobný mistr republiky v cyklokrosu. Ale přišel k nám s problémem, který vyřešilo až nepochopitelně jednoduché řešení, na které nepřišel žádný fitter ani fyzioterapeut. Přitom takové banální přehlédnutí. Michal má jednu nohu kratší, stačilo mu posunout kufr a tím se mu šlapací projev vylepšil natolik, že tomu až nevěřil.
Fór je v tom, že všechny chyby vidíme díky senzorům na projevu šlapání, a právě v tom je ta novost. Senzory nám dovolí sledovat každý úhel, nejen mrtvé body, ale i dynamiku záběru a jeho průběh. Když je někdo na kole špatně posazený, kazí si logicky i záběr. My na to jdeme odzadu, koukáme se, kdo jak šlape, a z toho se snažíme pochopit příčinu problému a průběh otáčky nastavit co možná nejhladší, aby to pocitově nevadilo. Je přece škoda mít sedlo níž a tím se okrádat o watty a navrch o fyzickou pohodu.“ Teď, když je sedlo o centimetr a půl výš, než byla původní pozice, je jasně zřetelný přehnaný pohyb prostoru nad hýžděmi, což hlásí i senzor na kříži. Nohy už nedosáhnou bez zásadních ztrát energie na pedály, a tak se musí sedlem zase šoupat, tentokrát směrem dolů.
A hledání optimální pozice pokračuje při dalším intervalu se zátěží. „Cenťák nahoru je dost, ale zdá se mi, že mám teď větší sílu,“ hlásí figurant a dál točí nohama, které ani přes zásadní zásah do zvyklostí neprotestují, ani nebolí.
„Z toho, co nastavíme, by člověka nemělo bolet nic. Když bolet bude, ukáže se nám to na datech, číslech, protože bude mimo škálu. Na přístrojích se začnou objevovat čísla, jaká by neměla,“ říká fitter Adam. „A nestalo se, že by se někdo vrátil s nějakou bolístkou, je to spíš obráceně – lidi k nám s nějakou bolístkou přicházejí.“ Výškově se Honzovo sedlo ve finále posunulo o 1,25 centimetru, což ale vyústilo v jiný trabl – vzdálenost pedál-sedlo byla pro levou příliš velká a tedy nepříjemná, což by v závodě vedlo k tomu, že svaly levé končetiny se unaví dřív a… výkon zase klesne.
Skoro nikdo nemá obě nohy stejně dlouhé a problém může mít základ ve zkrácených svalech, vrozené vadě či v následcích pádu. Naštěstí nepoměr tady není tak zásadní, že by ho musel řešit lékař, a postačí drobný zásah v řádu milimetru – posun zarážky na tretře vpřed, čímž se levá noha „prodlouží“, obě končetiny se pak tváří relativně symetricky a ta levá, nefunkční se zapojí do činnosti. Ne že předtím nepomáhala, ona i překážela a navíc si ubližovala. A to už jsou tři vyřešená negativa najednou. „Dobrý pocit.“
Podíl na pohodlí potažmo vyšším výkonu má krom výšky sedla taky jeho předozadní pozice. Když se podíváte na Nibaliho, ten má sedlo extrémně vzadu a je to úplný opak Honzy. „Je to špatně, ale jezdí se mu tak dobře celý život, tak to tak nechává,“ říká Kleiner o slavném Italovi. „Vídáme tu individuální posedy, které nikomu nerozmlouváme, protože jak je někdo deset let zapracovaný a funguje mu to, tak proč do toho sahat. To je kolikrát víc škody než užitku.“
Měření našeho závodníka však ukazuje, že jím upřednostňovaná natažená pozice s rukama na pákách není tou nejsprávnější a pro jeho záda komfortní. Zádový senzor totiž jasně demonstruje, že trup už se na sedle víc „kvedlá“. U většiny cyklistů je to s preferencí úchopu obdobné – ani ne dole v oblouku, ani za vršky u představce, ale právě na brzdách. Ale Honzu tato pozice natahuje a kroutí, není v ní tak pevný jako v pozici rukou u představce, a proto by měl loni prodlužovaný představec zase zkrátit.
Kýženým efektem tohoto procesu je dosažení maximální linearity pohybu, protože čím vyrovnanější bude, tím menší sílu si vyžádá pro vyvinutí určitých wattů. Cyklista, který neumí šlapat plynule po celou jednu otáčku pedálu, může ke stejnému výkonu spotřebovat klidně i o polovinu více energie. A to je průšvih, protože unavený sval zareaguje; jakmile vydáme v průběhu jedné otáčky o polovinu víc síly, než by se v ideálním případě mohlo, tak se sval logicky zavře a přestane pracovat. Po hodině, dvou je tak zdevastovaný, že zásadně omezí sportovní výkon.
„Když jsem tohle téma diskutoval s Adamem Hansenem, tak ten tvrdil, že nejlepší je v tomto směru Belgičan Campenaerts,“ říká ještě Kleiner. „Mít tak dokonalý záběr, rekord v hodinovce zajedete taky. Jemu stačí relativně malá síla na to, aby jel rychle a neunavil se u toho. Lepším posedem nezískáte 10 wattů v první sekundě, ale až ve druhé hodině. A tam se rozhoduje, tam nastupuje únava. Trenér vám může tvrdit, že máte problém s aerobní výkonností, a proto po druhé hodině závodu odpadnete, ale to nemusí být pravda. Dokud nevyzkoušíte takovéto zařízení, domněnka může být zcestná. Naším cílem je vyloučit nepravdivé dohady.“
Polovina Honzova problému – asymetrie ve šlapání – se tedy vyšetřením vyřešila, ale existuje další spousta možností, jak posed ještě dále „vytunit“. Hlavně mimo toto umělé prostředí pod střechou, protože senzory je možno zapůjčit, objet s nimi závod a ještě následně doupravovat pozici co možná nejblíže k ideálu. „Protože na základě běžné vyjížďky se nedá nic vymyslet,“ upozorňuje Robert Kleiner. „To hlavní by se vidělo třetí den etapáku, protože tam se chyby ve šlapání násobí desetinásobně.“
P.S. Honza týden po přenastavení pozice sedla hlásí: „Od té doby jsem s novým posedem objel asi 400 kilometrů a neměnil jsem ho ani jednou. Sice poté, co jsem poprvé vyjel na silnici, mě to trochu bolelo a prvních 5 kilometrů jsem myslel, že nevydržím, protože mě táhla ne levá, ale pravá noha. Další dny už ale vůbec nic, a to jsem jezdil ve velké zátěži. Pak po dni volna jsem vyjel znovu, a to mě trošku tahalo pravé koleno, což jsem předpokládal, protože přesně kvůli tomuto problému jsem předtím sundával posed níž. Ale jinak je pocit z nového nastavení velmi dobrý a jsem fakt rád, že jsem to podstoupil. Nepředpokládám, že bych s posedem ještě hýbal, spíš si podle toho nastavím i ostatní kola.“
Filip Grim
Foto: Michal Červený
Článek vzniknul na základě návštěvy redakce cyklistického magazínu 53x11 v naší laboratoři PERFLabs